Vlastní slova

Profesor: „Vy se mi líbíte, mladý muži.”
Student: „Pedofile!”

„Vlastimile, Vlastimile,” kárá spolužáka Pavel, přičemž paroduje starého kantora. „Je to tvoje věda a ty ani nevíš, co to ta vlastivěda je!”

Dává pozor, jestli dávám pozor, a když si myslí, že nedávám pozor, tak nedává pozor.

Jako Odysseus dobil Tróju, dobil jsem ji i já na vysvědčení z češtiny.

O přírodopisu probírá paní učitelka s dětmi pohlavní orgány muže. Poté, co je seznámí se vším základním, se ptá, jak lze pánské přirození pojmenovat. Děti přes sebe volají: „Úd, penis, pyj...”
Náhle se do ticha ozve Pepíček: „Lemrouch!”
Učitelka se ho ptá, jak na to přišel. Pepíček povídá: „To jsem si nevymyslel, to jsem četl ve Starých pověstech českých!”
„A kde?” diví se učitelka.
„No, v pověsti o Oldřichovi a Boženě. Oldřich se vrací z projížďky, sesedne z koně, přijde k němu Božena a políbí mu lem roucha...”

Florencie je stanice italského metra.

V Komorách bydlí komorníci.

„Zakladatelem islámu byl Mohamed,” učí děti dějepisář.
Přihlásí se jeden klučina: „A pane učiteli, nevíte, jestli ještě žije? Že bych si od něj vzal autogram, když je tak slavný.”

Když Sokratés věděl, že nic neví, neměl to sepisovat.

„Pepíčku, když ti dám sedm jablíček a budu dvě chtít zpátky, kolik ti jich zůstane?”
Pepíček se zazubí: „Sedm.”